Kniha přináší tři studie na pomezí rozdílných, a přesto vzájemně provázaných interpretačních perspektiv filosofie, resp. hermeneutiky a literární vědy.
První studie se pokouší ve třech oddělených krocích explikovat filosofické aspekty Haškova románu Osudy
dobrého vojáka Švejka. V prvním kroku se vychází od sledování výskytu tvarů slova filosofovat a sestupuje se přes několik vrstev k možné vlastní filosofické naléhavosti Haškova románu, která vyvěrá z konfrontace jedince s dějinami. Druhý krok připomíná začlenění
Haškova románu do dějin moderního románu v pojetí Milana Kundery, který zároveň ukazuje, že tyto dějiny jsou mj. určovány tím, jak se moderní román sám k fenoménu dějin vztahuje. Ve třetím kroku se v kontextu Heideggerových dějin metafysiky předkládá pokus vidět, jak
Haškův román odpovídá na situaci konce těchto dějin.
Druhá studie srovnává Haškovu tvorbu s myšlenkovým a tvůrčím světem Georga Lukácse, a to nejen ohledně možnosti zařazení Haškových Osudů v rámci Lukácsovy typologie románu, nýbrž odhaluje i hlubší
intelektuální spřízněnost obou autorů přes motiv zvěcnění člověka, jež je příznačné pro moderní společnost, a přes pojetí obrany proti němu.
Poslední studie chápe Haškův román jako modernistické dílo, které má svými postupy blízko Eliotově Pusté zemi,
Joyceovu Odysseovi a Rilkovým Elegiím z Duina. Studie se zaměřuje na dvě zmínky z předmluvy a doslovu k prvnímu dílu, věnované Hérostratovi a svatému Aloysiovi. Obě zmínky lze uchopit v perspektivě aplikace tzv. mýtické metody typické pro modernistickou literaturu. Cílem
poslední studie pak je zvážit, co spojuje hledače věčné slávy a masturbátora falešné kultury, již v románu představují určitá výchovná paradigmata, oproti kterým se však konečným výchovným paradigmatem stává sám Švejk.
