Román Nekropotence aneb death in progress Vojtěcha Němce je vyprávěn ve dvou rovinách: protagonista prožívá skutečné dobrodružství v postmortalii a zároveň vzpomíná na svůj smrtelný život, ačkoliv je to proti zdejším zákonům - čerstvý umrlec se totiž má dostavit na
úřad, kde mu odeberou byvší identitu, dle předpisů má zapomenout na svůj předešlý život. Tak se prolíná lineární děj eposu-grotesky s dějem magicky rozkouskovaným, maně vypravěčem rozpomínaným. Život po životě není žádný med, k tomu dopomáhá trenér, úřední
průvodce a tajný kverulant kocour bombič, jeho mutantský bratr pumič a další bizarní postavy vypůjčené z (pop)kulturních zbytků. Celému záhrobnímu zmatku vévodí záhadný byrokratický aparát, logopedické vady, genorovo mauzomuzeum a zrůdný "systém", proti němuž se hrdinové
vzbouří, uchýlíce se ke starému dobrému ultranásilí. Díky dvěma časovým rovinám, které se navzájem prolínají a komentují, je sdělení neustále komplikováno, znovu a znovu "adaptováno" na řeč postmortalů. Nekropotence je tedy sarkastickou metaforou rozdrobeného vědomí,
jemuž podléhá současný (trans)člověk, zkrátka kolovratným "šášem".
