Vojtěch Němec se s rozpustilostí, která se v téhle části světa moc nenosí, rozhodl trochu podívat na atomovou strukturu psané řeči. Píše svůj Příběh, i když ví, že by z něj od učitelů českého jazyka dostal nedostatečnou. Provokuje. Čeština je však dostatečně
silná, aby takový atak nejen unesla, ale aby si ho užila. Zkoušet a pokoušet, to je přece hlavní úkol prozaika, ne jen šimrat pod bradou... Na rozdíl od většiny zavedených autorů, kteří vědomě ztroskotávají na slovech, větách a odstavcích, pouští s radostí české
literatuře žilou. Literární kritici a čtenáři tvrdí, že všechno už přece bylo napsáno a autor se nemá co poddávat textu, nemá co potlačovat jeho logiku. Má být jen štukatérem, pouhým tapetářem, neboť knihy se píšou pro druhé. Společenská poptávka na základě
společenské dohody, žádné experimenty. Vše jen trochu přerámovat, přeformulovat, reinterpretovat. Všemu je třeba řádně rozumět, a hlavně se neunavovat moc velkým přemýšlením. Jenže zas a znovu se objevují texty jako Opus pictum...
