Kniha přináší kritickou reflexi pojmu resilience v kontextu krize současné demokracie. Ukazuje, že resilience se stala klíčovým, avšak rozporným termínem, který v neoliberálním diskurzu často podporuje individualizaci odpovědnosti a depolitizaci společenských problémů.
Autoři však nezůstávají pouze u kritiky, ale rozvíjejí alternativní pojetí politické resilience. Vycházejí z přesvědčení, že demokracie v éře komplexity a nejistoty nemůže spoléhat pouze na stabilitu či robustnost institucí, nýbrž vyžaduje kolektivní proces kreativní a
reflexivní adaptace. Ten vedle proměny institucí zahrnuje také afektivní kapacity občanů a demokratického étosu jako takového. Demokratická resilience tak není chápána ani jako technika řízení, ani jako strategie přežití, ale jako způsob, jak udržet otevřený prostor pro
kritiku, spolupráci a sdílené politické jednání.
