Demokratické společnosti (ať nové či etablované) v současnosti procházejí hlubokou krizí. Je téměř nemožné přehlédnout její symptomy od poklesu volební účasti, vzestupu pravicového populismu a plebiscitarismu, občanské nespokojenosti až po úpadek tradičního
stranictví. Původ této krize bývá často spatřován v krizi či rozpadu tradičních reprezentativních institucí. Zatímco někteří z tohoto vývoje usuzují na zánik reprezentativní demokracie a oslavují příchod demokracie post-reprezentativní, významná část současné
demokratické teorie se naopak (zdánlivě paradoxně) obrací k reprezentaci jako nástroji demokratizace demokracie. Tento pohyb se může zdát překvapivý nejenom pro faktickou krizi reprezentativních institucí, ale i proto, že řada proudů současné demokratické teorie (participační,
deliberativní a radikální teorie demokracie) se formovala jako kritika inherentně nedemokratické a elitářské či oligarchické povahy reprezentativní demokracie a jako snaha o její překonání. Příspěvky shromážděné v tomto svazku se snaží zachytit tento intelektuální pohyb a
nabídnout nové promyšlení vztahu demokracie a reprezentace jako nástroje jak pro porozumění krize demokracie, tak pro její léčbu.
