Poslední kniha tetralogie nazývané také "huculská epopej" rozvíjí a uzavírá motivy z první části Pravda dávnověku. Centrem je i zde huculská Verchovyna, avšak rozrůstající se do prostoru i času prostřednictvím příběhů emigrantů a utečenců do Ameriky, dějin
arménských kupeckých rodů, huculských a chasidských mýtů a pověstí.
Podstatnou část knihy tvoří agon, výstupy vypravěčů. V nich jsou vylíčeny pekelné končiny Sirojidů, země úplného zotročení lidského ducha, rachmanská země bytostí podobných lidem, ale
dokonalých, chasidské příběhy o neuvěřitelném odpuštění a o radosti, jako největší ctnosti, polemika posledního člověka a satana před nebeským sejmem po konci světa a jiné - to všechno rámované portréty a filozofickými rozpravami huculských gazdů, židovských vozků,
arménských kupců.
"Není to vědecká práce ani folklor. Vypravěč - rozvážný jako Homér - vrací do života duše a moudrost mnoha ztracených světů. Sága se zaplétá a rozvíjí, množí záhyby, odbočky, návraty, je živoucí, konkrétní, jízlivá, a nepřímo tak klade
otazníky nad podmínky lidské existence - důkaz nahrazuje tajemstvím, jistotu otázkou, převrací všechny hodnoty."
