Kousek za městem podřimuje ve stínu olší zahrádkářská kolonie čítající na tucet zahradních domků, boudy na nářadí, záhonky dělené růžemi i stinná zákoutí kompostů střídajících se po vzoru šachovnice s výhřevy pilně kosených trávníků. K tomu plácek s rezavou
pumpou a po stranách rezavé branky, z nichž jednou může poutník jít rovnou za nosem, a pokud ho má jen trochu rovný, nad očekávání brzy dojde k náměstí městečka. Druhou lze vejít do polí požehnaných úrodou a zatoulat se třebas až k vykopávkám lužické kultury mizerné
proslulosti a nevalného významu. Odtud je jen krok k mokřadům meandry řeky, po níž se jmenuje celá země bystrých lišek, loupeživých rytířů a králů v ječmeni zrozených. V krátkých povídkách, vzájemně prorůstajících a míšených halabala ve sledu karet haléřového
mariáše štamgastů bistra vzdáleného od kolonie jen co by kamenem dohodil, ožívají postavy a příběhy z bohatého kotlíku Hané. A třebaže žádný z příběhů není nekonečný, mnohé mají trvání. Neboť´ jsme to pořád my, jenom tváře máme jiné. Sníme stejné sny a po
stejných cestách spějeme k cílům, jež se nemění, co svět světem stojí. A ještě něco: zahrádkáři jsou specifické etnikum. Stejně jako rybáři, houbaři, pejskaři či chataři. Ale na rozdíl od nich jsou pospolitostí syntetickou obsahující jak drobné pěstitele a chovatele,
tak i rybáře, houbaře, pejskaře či chataře, osadníky žijící na svém teritoriu po většinu roku či lufťáky jen na skok zajíždějící. Zahrádkářská osada je totiž svět sám o sobě.
