Pozor, vlast svolává hrdiny! Revoluce si ovšem žádá taky pozorovatele…I v pohraničním Kostelci se zdá, že protektorát Čechy a Morava to má za pár a mír je na dohled. V osmi květnových dnech roku 1945 odloží dvacetiletý Daniel Smiřický tenorsaxofon a vydá se „konat
vlasteneckou potřebu“. A to bude teprve jazzový odpich, jelikož s nadhledem prokáže, že je platným příslušníkem národa smějících se bestií. Vždyť zatímco místní elity organizují převzetí moci, kolaboranti se vybarvují a zbytek čecháčků převěšuje vlajky podle toho,
jak se situace zrovna vyvíjí, glosuje Danny chaos způsobem, jakému není v českém románu rovno.Sloh mělo přece alter ego Josefa Škvoreckého odjakživa na výbornou. A tak hodnověrně líčí, jak se nechá furiantsky zatknout, jak dělá špionskou spojku a zažívá buzeraci na
cvičáku, jak ubytovává běžence s vervou proviantního oficíra, vidí umírat sousedku a pomáhá zneškodnit tank ustupujícího wehrmachtu. O metál se však nehlásí. Pozvolna totiž střízliví nejen z nešťastné lásky k Ireně, ale i z dosti vlažného přesvědčení, že revoluce
něco zmůžou, zvlášť když se vedle hord rudoarmějců šikují komunisti. Aby z té svobody brzy nebylo zas jen blues! Co bylo v naší próze o válce barikádně či partyzánsky patetického, šustí od vydání Zbabělců papírem. Dannyho náhled na tragikomedii květnových událostí
rozvířil stojaté vody do té míry, že nás svou pronikavostí oslovuje dodnes.„Spisovatelovým řemeslem je mluvit pravdu.“ – Ernest Hemingway„Škvorecký snesl literaturu z pomyslné Valhally do nezměrné vulgarity světa z masa a kostí. Z celé komunistické mytologie byla
nejposvátnější legenda o osvobození – když ho tedy vylíčil očima Dannyho, porušil tabu. Jeho hrdina se stal moderní obdobou Andersenova dítěte, jež odhalilo klam císařových nových šatů: pouze tím, že věci pojmenovalo pravým jménem.“ – Alfred French: Czech Writers and
Politics 1945–1969„Dannyho (…) jazzová inspirace se svou blízkostí mluvené řeči a nostalgií, která vychází z nenaplněnosti tužeb a smutku nad odcházející dobou, připomínají bluesový projev. [Zároveň jsou Zbabělci] dílem, které polemicky a z dosud nezvyklého úhlu
demaskovalo ‚čecháčkovství‘, prověřilo do té doby posvátné pojmy a dogmata, uvedlo do literatury složitější lidský typ. Tím vším narušilo konvenci české prózy 50. let.“ – Slovník české literatury„V kvasu revoluce Danny hledá cokoli autentického. Nejdřív sobecky
usiluje o vlastní uspokojení, postupně dospívá k soucitu s druhými i ke všeobjímající lásce a nakonec k pocitu životního tepla ztělesněného v jedné dívce. (…) A právě směsice privátního a historického ze Zbabělců činí víc než kdy dřív mezník v historii evropské
senzibility 20. století. Je to živé, dojemné, uchvacující dílo.” – George Gibian, profesor slavistiky na Cornell University (USA)„První recenze na Zbabělce, které vyšly ještě v prosinci 1958, byly pozitivní. Jenže 11. ledna 1959 vyšla první velmi negativní (…) a dneska
víme, že to bylo médiím nadiktováno: redakce dostaly příkaz netisknout pozitivní ohlasy. Škvorecký měl tehdy do určité míry štěstí v neštěstí. Skutečným cílem kampaně totiž nebyl on jako začínající autor, ale nakladatelství Československý spisovatel – v březnu 1959
tam došlo k naprosto zásadním změnám, k odvolání všech funkcionářů a propuštění několika redaktorů. To byl důsledek Zbabělců. Teprve při druhém vydání v roce 1964 byl román ve změněném kulturněpolitickém ovzduší rehabilitován a stal se měřítkem modernosti české
poválečné prózy.“ – z rozhovoru s Michalem Přibáněm, autorem monografie Errol – Josefa Škvoreckého život první, 1924–1969… tak tohle byla Rudá armáda, hnala se vpřed, zaprášená, divoká bez zastavení, smradlavá, barbarská, a já na ni čuměl a nevěděl jsem, jestli
tady opravdu něco nezačíná, nějaká revoluce, a jestli tohle má co dělat se mnou a s mým světem. Ale ne. Nic tu nezačínalo. Pro mě asi nic… Nemoh jsem vykřiknout „Ať žije Československo!“ nebo tak něco. Nebyl jsem dost spontánní. – ukázka z textu
