V dopisech psaných po svém zatčení za podvracení republiky v květnu 1981 se Jiřina Šiklová obrací především ke svým dětem a mamince či dlouholetému příteli Milanu Machovcovi a zprostředkovaně též k dalším blízkým. Činorodost, humor a zájem o druhé, jež jsou jí
vlastní, se ve vazbě stávají strategií, jak nejen přežít, ale i co nejlépe využít tento „odcizený čas“ – dceři na dálku pomáhá s přípravami svatby, se synem probírá výběr povolání, kolegům z gerontologie posílá instrukce k rozpracovanému výzkumu, pro přátele z
disentu sepisuje rady pro případ, že by je potkal stejný osud… A zároveň ve své jedinečné dvojroli „muklice“ a socioložky glosuje dění kolem sebe, exotický ruzyňský svět a jeho obyvatele.
