Obyvatelstvo stárne a stárne, do penze odcházejí silné populační poválečné ročníky, ale současně ještě žijí jejich rodiče. Automaticky se předpokládá, že svým rodičům budou věnovat péči jejich dcery. Linie matka-dcera, dcera jako pečovatelka o stárnoucí a staré
rodiče, je v této společnosti považována za samozřejmost. Tyto ženy nejen že nemají často znalosti nutné pro pečovatelky o staré lidi, ale jsou pod velkým tlakem psychickým. Jejich práce není oceněna ani ostatními členy rodiny, protože si myslí, že je to jejich povinnost,
obávají se postěžovat si, aby je ostatní neodsoudili, že nejsou dobré dcery. Knížka formou dopisů mezi dvěma ženami přibližně ve věku 60-65 let přibližuje traumata, s nimiž se ženy bojí vůbec někomu svěřit proto, aby je ostatní neodsoudili. Obě tyto ženy odešly do penze,
myslí si, že teď se budou věnovat svým zájmům, případně svým dcerám s vnoučaty, a pak se starají o svoje matky. Napřed se nechtějí přiznat k potížím a tenzím, které to v nich vyvolává. Idealizují si tuto péči i svůj vztah k matkám. Pak se v e-mailech, reflexích
denních problémů a denní bezmocnosti trochu jedna druhé svěří. Postupně se uvolní a občas si i postěžují. Obě ženy se přiznávají i ke svému vzteku na nemocné matky, k tomu, jak je tato péče svazuje, jak mají občas i zlost na své umírající příbuzné a pak si to zase
vyčítají a sebe obviňují. Texty-dopisy jsou občas proloženy volně napsanými odbornými radami, citáty z odborné literatury, běžně dostupné, nebo sdělením, že existují poradny pro tyto pečovatele a jak funguji a že přiznat se, že již nemohou pokračovat v této náročné
práci a mají nárok na odpočinek (respitní péči) a uznání od ostatních členů rodiny, je docela normální. Do textů jsou zakomponovány i úvahy o vztahu matka-dcera např. z hlediska freudiánského, myšlenky, zda opravdu je jen žena určena k pečování o druhé, úvahy o smrti a
paliativní péči, hospicích a etickém aspektu dání rodičů do sociálních ústavů.
