Dévímáhátmja je vůbec prvním dochovaným dílem sanskrtské literatury, které se soustavně zabývá postavou bohyně. Třebaže se nad přesnou datací tohoto nepříliš rozsáhlého anonymního spisu vznáší řada otazníků, od okamžiku jeho vzniku se jedná o konstitutivní
kanonický text nového náboženského proudu, tzv. šaktismu, který Indii ve druhé polovině prvního tisíciletí zaplavil a jako mocný živel v ní dodnes zůstává přítomen. Podle nábožensko-filozofického přesvědčení šaktismu je bůh jakožto nejzazší realita ztotožněn se
ženou, jež stojí nad vesmírem, současně je v něm však vždy nerozlučně přítomna. Dévímáhátmja se rovněž stala textem liturgickým, protože její verše jsou již po staletí dennodenně recitovány v nesčetných chrámech i domácnostech během rituálů k poctě bohyně.
Vyprávěcí jádro spisu tvoří tři slavné mýty líčící vítězství bohyně nad silami zla, které se v indické kultuře dočkaly mnoha uměleckých ztvárnění i variací. Hymny, jež bohyni oslavují, jsou pak pěknou ukázkou tohoto v sanskrtské literatuře tolik oblíbeného žánru.
Český překlad doprovází odborný úvod zasazující kult bohyně do historického kontextu vývoje indických náboženských představ, interpretace celého spisu i jeho dílčích pasáží a také množství vysvětlujících poznámek.
