Přítomnost Čechů a Slováků zaznamenáváme na samém jihu afrického kontinentu v průběhu několika posledních století. Jsou mezi nimi cestovatelé (např. Emil Holub), nebo misionáři (Georges Schmidt či Zdeněk Čížkovský). Nejsilnější migrace do Jihoafrické republiky se
však udála po srpnu 1968, kdy z Československa odešlo kolem pěti tisíc lidí. Osudové příběhy některých z nich autor osobně zaznamenal a nyní je předkládá v této publikaci.
Životní příběhy krajanů žijících v Jižní Africe jsou nepřebernými variantami nejen
velkého dobrodružství a sžívání s exotickou přírodou a se zcela odlišnými civilizačními návyky v pestré směsici národů, národností a etnik. Najdeme proto ve výkladech Čechů a Slováků zkušenosti s búrsko-britskou rivalitou při ovládání přírodního bohatství a při
spravování celé země. Osloví nás zážitky z pracovních kontaktů s barevným a černošským obyvatelstvem. Výpovědi Čechů a Slováků přibližují chování nejen známých Zulů, ale dalších skupin používajících bantuské jazyky tsonga, pedi, venda, sotho, tswana, swati, xhosa,
zulu a ndebele. To vše pak přináší exkluzivní informace o životě sice naplněném počátečním strádáním po útěku z komunistické totality, ale zároveň je to svědectví o životě, který postupně nabýval na svých kvalitách. Tyto kvality se ale rodily taktéž v totalitě,
kterou představoval jihoafrický apartheid. Apartheid po právu odsuzovaný celým demokratickým světem jako neakceptovatelné soužití různých ras a národností, byl vnímán mnohými Čechoslováky jako totalita více než podobná té československé. Zde však ve společnosti
Jihoafrické republiky nacházeli Češi a Slováci množství šancí pro seberealizaci, kterou doma v Československu neměli.
