Leblova poezie je poezií zvuku, poezií žonglující s tóny, s témbrem, poezie veršů natěšených na blížící se rým či asonanci…
Schopnost rozvinout podnět či pocit do zvukového ohňostroje nechává vítaný prostor pro formulování pocitů člověka,
který na život i svět kolem kouká z nadhledu, s patřičnou dávkou odstupu, skepse a ironie. Nejde však o žádné veršování zahořklého zestárlého muže. Jsme pořád ve světě znělosti a imaginace, kde ale vládne vyváženost. Slova dál spěchají za dalšími zvukovými efekty,
ale nesou význam, drží tvar i téma a prozkoumávají temné hlubiny. Namísto žonglování se slovy se tu básnicky vyslovují pocity a postoje, které mají v sobě hořkou vyrovnanost, nostalgii a hloubku.
Před dávnými léty vykutal Zdeněk Lebl Všekámošskou konferenci.
Sám se svým darem neohrožené improvizace, která řečovou silou přesvědčuje, že vše je tak, jak jim to on říká, zorganizoval v pozdně normalizační šedi slet několika desítek básníků, kteří dokázali po dva dny vytvářet v Davli dionýský karneval, v němž se nesmyslné
stávalo smysluplným (a někdy i naopak). A jeho improvizované recitace byly tím hlavním hřebem po celé ty dny. Od té doby mi jeho hlas zní i z básní, které mají toliko papírovou podobu. Věřím nicméně, že básně v tomto svazku obsažené a které psal až v posledních letech,
jsou schopné mluvit i k těm, kdo tento hlas nemají v paměti, ale vycítí jej z písmen, veršů a tvarů jednotlivých básní.
