Kniha je rozdělena na dvě části. Tématem první části jsou nezávislé regulační orgány, konkrétně regulační orgány v sektoru vysílání. Autorka vysvětluje podstatu požadavku nezávislosti regulačního orgánu a rozebírá také důvody pochybností o souladnosti
koncepce nezávislých regulačních orgánů s některými principy demokratického právního státu. Autorka se věnuje rovněž otázce, zda se tyto pochybnosti týkají také nezávislých správních úřadů, jež jsou provedením koncepce nezávislých regulačních orgánů v ČR,
respektive zda se týkají také Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Autorka rovněž představuje návrhy na změny v organizačním uspořádání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, které by mohly přinést účinnější pojistky nezávislého fungování Rady pro
rozhlasové a televizní vysílání.
Druhá část je věnována institucionálním aspektům organizace veřejnoprávního vysílání. Podobně jako u mediálních regulačních orgánů i u veřejnoprávních provozovatelů vysílání vzniká otázka, jakým způsobem upravit jejich
organizační strukturu a kdo by měl orgány veřejnoprávních provozovatelů ustavovat, aby byla zajištěna jejich nezávislost a reprezentativnost. Kromě toho se autorka zabývá také lidskoprávními aspekty veřejnoprávního vysílání. Řeší otázku aktivní legitimace
veřejnoprávního provozovatele vysílání k podání stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, otázku horizontálního působení záruky svobody projevu a otázku, zda lze ze záruky práva na informace dovodit aktivní povinnost státu zřídit vysílání veřejné služby a
garantovat jeho trvalou existenci.
