Jediná spravedlivá

Doznání víry (Mea Culpa), jež 12. března roku 1999 papež přednesl v nedělní mši v chrámu svatého Petra ve Vatikánu, mělo být omluvou za to, co katolická církev napáchala v minulosti. Ohlasy byly různé. Cosi však chybělo ve slovech Jana Pavla II. nebyla tu slova o návratu ke křesťanským ideálům. Přitom po staletí ty, kteří o něco podobného církev žádali a nebáli se za svůj názor bojovat, ať slovně nebo se zbraní, církev pronásledovala a nešetřila ani těmi nejhrůznějšími tresty, jen aby zabránila snahám ztenčit její majetek či dotknout se práv bohatých. Proto je více než zarážející vyjádření kardinála Miloslava Vlka, v němž se přimlouval za zrušení KSČM, stejně jako část projevu papeže Benedikta XVI. za jeho návštěvy v Jižní Americe, kde se velmi akčně pustil do Marxismu. Ale bůh přece nařizuje odpouštět. Nebo je všechno jinak?