Marcus Aurelius (121-180) je neobvyklým zjevem ve starověkém písemnictví. Proslul jako římský císař (161-180) a zároveň filozof. Vládl ve velmi neklidné, krizové době, plné válečných konfliktů s barbarskými kmeny, jež útočily na římskou moc. Při výpravě na
sever proti Markomanům se r. 179 dostal až na území dnešního Slovenska do oblasti Trenčína. Byl velmi vzdělán a literárně činný. Jeho filozofickou orientaci významně ovlivnilo studium děl stoika Epiktéta.
Dochovala se od něj mj. latinsky psaná korespondence, ale
největšího ohlasu dosáhl soubor jeho řecky psaných krátkých filozofických úvah a poznámek, jež si pořizoval během válečných výprav. Byly nazvány Ta eis heauton, česky Hovory k sobě. V nich osobitým způsobem shrnul své myšlenky o lidském údělu a smyslu existence, s
maximálním důrazem na etické otázky. Zdůrazňuje v nich pomíjivost lidského bytí, neustálou změnu, vznik a zánik, a odvolává se na princip přirozenosti, na předurčenost všech živých bytostí a jejich rovnost.
Hovory k sobě patří k nejúspěšnějším titulům
Antické knihovny, v klasickém překladu Rudolfa Kuthana vycházejí již potřetí.
