Kniha Na karnevalu dějin vznikla na podnět pařížského nakladatelství Seuil, které se na L. Pljušče obrátilo s prosbou, aby pojednal o sobě a svém odporu vůči sovětskému režimu. Paměti autor sepsal v ruštině bezprostředně po svém odchodu do emigrace roku 1976. V
knize L. Pljušč zaznamenal své dosavadní životní etapy: dětství a mládí, pedagogickou činnost, práci v akademickém ústavu, zájem o parapsychologii, telepatii, teorii her, dále odchod do „podzemí“, rozvíjení aktivit v samizdatu, pronásledování politickou policií, internaci
v psychiatrické léčebně a odchod za hranice.
K okolnostem vzniku své vzpomínkové knihy v jednom rozhovoru uvedl: „Pokud jste četli mou knihu Na karnevalu dějin, jistě jste si všimli toho, že kapitola o psychušce je nejkratší. Neměl jsem vnitřní sílu psát, vždyť
jsem knihu začal hned pro propuštění z psychiatrického vězení.“ Pljuščova kniha zpřítomňuje pohled na svět formovaný v sovětské éře: pevné, předem dané vzorce chování a myšlení, stereotypy, vedoucí k vytvoření unifikovaného „sovětského člověka“. Současně
vykresluje charakter a meze rádoby liberálního Chruščovova období i Brežněvovu vládu.
Nucené držení nepohodlných občanů v psychiatrických zařízeních autor chápal jako jeden z podstatných znaků totalitarismu: „Vždyť je tak jednoduché prohlásit ty, co jinak
smýšlejí, za psychicky nemocné.“ Důležitost boje za lidská práva shrnul Leonid Pljušč těmito slovy: „Každé hnutí – ať už národnostní, náboženské, sociální či jiné – mělo své dějiny, své příčiny, své zvláštnosti. Avšak v procesu svého rozvoje nutně
dospívalo ke společnému jmenovateli – k obraně lidských práv, neboť si uvědomilo, že bez dodržování všeobecného práva na svobodu slova, tisku, shromažďování, spolků nemůže dosáhnout svého dílčího cíle.“
Kniha je svědectvím ještě jednoho boje –
zápasu Taťjany Žitnikovové-Pljuščové za záchranu svého manžela. Příloha, jež je nedílnou součástí knihy, sestává z koláže obsahující její dopisy a stížnosti, jež adresovala řadě institucí, odpovědi na ně a její dodatečně psané komentáře.
