Jedná se o sbírku krátkých básní psaných volným veršem, jejímž hlavním tématem je život sám. Už název sbírky poukazuje, navzdory zažitým rodinným a kulturním vzorcům, na mnohdy absurdně se vyvíjející cestu životem. Sbírka osciluje mezi tragikomickými životními
situacemi a téměř lyrizovaně vnímanou realitou všedního dne. V jednotlivých básních se odráží reálie rodného města Plzně a zároveň zrcadlí i citově zabarvené úniky do dětství. Autorčiny básnické "výkřiky" více či méně kopírují její osud od útlého dětství do
čtyřicátých narozenin.
Eugen Brikcius (výňatek z epilogu):
Soňa Haas píše bezostyšně, nemá trému a nejsou to vlastně výkřiky, o nichž hovoří v komentáři k svému dílu. Ty často nebývají artikulované, u naší básnířky je to spíš "výslovesnost". Verše mají
zdánlivě nerýmovaný rytmus, mezi řádky se však rýmují. Jsou lapidární. Kdyby skládala latinské básně, mohla by je vtesat do proslulé trenčínské skály. Za takovou "dáliánskou" exhibici by se nemusel stydět leckterý laureát.
