26. dubna 1986 zničila série výbuchů reaktor a budovu 4. energobloku černobylské atomové elektrárny, nacházející se nedaleko od běloruských hranic. Černobylská katastrofa se stala největší technologickou katastrofou 20. století.
Pro malé Bělorusko (má 10
milionů obyvatel) znamenala národní neštěstí. Za Velké vlastenecké války zničili němečtí fašisté na běloruském území 619 vesnic i s obyvatelstvem. Po Černobylu přišla země o 485 vesnic a osad. Za války zahynul každý čtvrtý Bělorus, dnes žije každý pátý na
zamořeném území. To představuje 2,1 milionu lidí, z toho 700 000 dětí. Počet nemocných rakovinou se po Černobylu znásobil 74krát, úmrtnost se zvýšila o 23,5 %, nejvíc lidí umírá v produktivním věku mezi 45 až 50 lety, zatímco stářím umírá jen jeden člověk ze
čtrnácti.
Kniha laureátky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové je sestavena z rozhovorů s lidmi z černobylské oblasti, jejichž život neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s
mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst
jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí
zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Řada ruských historiků a politologů je přesvědčena, že otřes, jenž černobylská katastrofa způsobila v ruské společnosti, byl jednou z hlavních příčin rychlého pádu komunistického režimu o tři
roky později.
