Nový román plodného spisovatele, scenáristy a výtvarníka Jana Kameníčka se v tom nejlepším slova smyslu vymyká z jeho dosavadní tvorby. Jde o impresi, podobenství, které velice výstižně zachycuje dusivou atmosféru pandemického uzavření v našich těsných místech. Těsných
bytech, hlavách a zvyklostech. Jak už napovídá motto: To, co je pro jednoho dobro, pro druhého může být tím největším trestem. A tak se dostáváme do kosmu stárnoucího muže, který byl sám už před pandemií a nyní je milionkrát osamělejší - pro dobro věci, totiž aby
nezemřel na novou nemoc! Jak šílené, jak strašné, když už celé roky hyne na nemoc starou jako lidstvo samo - na samotu. Stigma telefonování, léků na spaní se prohlubuje k nesnesitelnosti. Nesnesitelná absence blízkosti milovaných bytostí se ještě stupňuje s nevyžádanými
návštěvami pomocníků, tak velice neznámých a cizích zodpovědných spoluobčanů. Lék nepřichází, světlo na konci tunelu leží možná na dně lahve s alkoholem, ale také možná až ve smrti. Dusivé, šíleně skutečné a přesvědčivé podobenství.
