Mám rád autory a jsou mně sympatičtí ti, co píší pro radost svoji i druhých a je to primární cíl jejich tvoření. Jistě, to může tvrdit i sepisovatel kuchařky či zábavného životopisu hvězdy televizních seriálů, ale chybí tam to za bé: Jirka Brandejs tak nečiní
pro peníze, ty do toho naopak investuje. A čtenář to pozná.
Poznání se mně dostalo už u jeho první knížečky Dáme dvóju. Ty povídečky si nehrají na žádnou velkou literaturu a místo ve školních čítankách, ale přesto dají vzpomenout na klasika Hrabala a jeho
pábitelské postavy. U Jirky je tou stěžejní autentický hajný Němeček, který jako kdyby se narodil v takovém hrabalovském hnízdu. Jirkovou zásluhou pak je, že ho objevil, respektive mu ho život nějak přihrál, dokáže ho pozorovat, poslouchat a nám pak příjemným způsobem
slovem zprostředkovat. Tak alespoň přijdeme k zážitkům, u kterých jiní byli blíže, a my jim to můžeme trochu závidět.
Už jsem uvedl, že mám takovéto čtení a autory rád. O Josefu Němečkovi, ústřední postavě knížky, platí totéž.
Jsou to pro mě
lidé (a jistě i pro spoustu dalších), kteří nám ten život ochucují způsobem, jako to třeba dokážou zmiňované dvojky frankovky či nějaký ten žejdlík Plzně či Platanu. Je štěstí, když takové v blízkosti máme, je dobré, když to někdo dokáže zapsat tak jako Jirka.
