Charles Liblau znal dobře nacistické tábory - Osvětim,
Březinku, Mauthausen, Melk, Ebensee, protože v nich
strávil déle než tři roky, až do osvobození. Popisuje to, co
prožil, viděl, zaslechl, zapamatoval si, co ho citelně zasáhlo
a utkvělo v jeho srdci a
mysli. V jeho slovech není
nenávist, touha po pomstě a odvetě, jen obyčejná lidská
bolest a rozhořčení nad ponižováním člověka. „Tyto
vzpomínky ve mně vzbuzují odpor – vyznává – sepsal
jsem je, abych ukázal, jak se člověk choval k člověku.“
Bez emocí popisuje události, při nichž tuhne krev v žilách,
jako kdyby byl jejich komentátorem a ne přímým
účastníkem. Má velké štěstí. Dostává se z téměř bezvýchodných
situací. Hladový, špinavý, vystrašený a otrhaný,
přesto dokáže
vnímat bídu a utrpení druhých.
Jeho vyprávění o táborovém životě prostřednictvím
postojů a chování těch, kteří vězňům přímo veleli, ukazuje
v jasném světle mechanismus nacistického stroje.
Představuje kápa z Osvětimi co možná
nejobjektivněji,
s některými se dokonce snaží soucítit, protože byli chyceni
do hrozivé pasti. Tato autorova hluboká humanistická
citlivost dokazuje, že člověk si i v nelidských podmínkách
Osvětimi a Březinky mohl zachovat vlastní tvář,
důstojnost
a zůstat člověkem až do tragického konce,
který mu připravil nelítostný osud.
