Publikace představuje první systematický rozbor funkčního vývoje staročeských participií přítomných složených. Podrobná kvalitativní analýza, podepřená i kvantitativními pozorováními jejich distribuce v konkrétních kontextech, vychází z autentického textového
materiálu a zaměřuje se na vztah mezi predikativní a atributivní funkcí. V centru pozornosti jsou principy vzájemného přizpůsobování mezi morfosémantickou strukturou dané jednotky a širším syntaktickým i sémantickým kontextem, ve kterém je použita.
Postupné
směřování ke gramaticky vyhraněnému vyjadřování atributivnosti je zkoumáno z hlediska gramatikalizačních a konstrukcionalizačních procesů, s využitím pojmového a analytického aparátu konstrukční gramatiky. Tím je celá práce zasazena do nejnovějších teoretických
přístupů v zachycování dynamické podstaty jazyka, jejichž cílem je směřovat ke kognitivně přesvědčivému vysvětlení principů, na kterých stojí vznik nových gramatických kategorií a pozvolná gramatická reorganizace.
