Jednáme, nebo chtě nechtě (také) přihlížíme tomu, co se (nám) děje? Můžeme svůj život plně sdílet s druhými? A jsme-li herci na jevišti světa, kdo nám píše scénář? - Takové otázky se vynořují v souvislosti s Kierkegaardovou recepcí Antigony. Dánský myslitel
opakovaně promýšlel některé motivy Sofoklovy tragédie a dále je rozvíjel. Nejvýznamnějším příspěvkem je esej "Reflex tragična antického v tragičnu moderním" (Buď - anebo I), kde se táže po pravém tragičnu a načrtává modernizující "remake" zmíněného dramatu. Toto
téma, ačkoliv nepředstavuje pouhou kuriozitu z dějin myšlení nebo okrajovou záležitost, zatím nebylo plnohodnotně pojednáno. Vzhledem k vrstevnatosti hermeneutického terénu začíná předkládané zkoumání třemi "přípravnými" kapitolami, které představují nezbytné podmínky
dalších rozborů. Autor se nejdříve věnuje specifikům antického dramatu a upozorňuje na klíčové (a někdy přehlížené) motivy Sofoklovy Antigony, pak se zabývá vlivnými Hegelovými úvahami o tragičnu a Antigoně (Fenomenologie ducha, Estetika), jejich výkladovými úskalími a
limity. Neopomíjí ani problematiku kierkegaardovských interpretací (ironie, niternost, pseudonymita nebo úskalí existencialistických filiací). Následuje pojednání o samotných "Kierkegaardových Antigonách". Kniha se zmiňuje o všech výskytech v díle kodaňského autora, největší
pozornost přirozeně věnuje již zmíněné kapitole z Buď - anebo I. Stručně uvádí do četby tohoto pseudonymního spisu (obsah, struktura, aluze, netypičtí "autoři"), shrnuje základní momenty tázání po rozdílu mezi antickou a moderní tragédií a nabízí rozbor proponované
"moderní Antigony": srovnání s původním Sofoklovým dramatem i jeho hegelovskou interpretací a analýzu klíčových motivů modernity, reflexe, fragmentu, pohřbení zaživa, štěstí, víry a ticha. Kniha by mohla posloužit také jako zevrubnější uvedení do četby Kierkegaarda.
