Armorika – tak nazvali Keltové před dvěma a půl tisíci lety tuto přímořskou zemi, jež na mapě připomíná lva, pijícího z vod Atlantiku a koupajícího si svou hřívu v kanálu La Manche. Obvod „lví hlavy“ měří 1700 km – na této délce omývá moře pobřeží
plné kontrastů: rozklané skalnaté zátoky se střídají s dlouhými, zlatými písečnými plážemi, duny tu a tam porostlé vyschlou travou ustupují růžově zbarvené žule.
Jen pár kilometrů od pláží se rozkládají poklidné vesničky s malými kostelíky a oplocenými
farnostmi. V srdci Bretaně pak najdete na 4000 hradů, panských sídel a venkovských zámečků.
Z Argoatu – tak se v keltských časech nazývala „Země lesa“ – už dnes zůstalo jen několik málo míst, opředených pověstmi. Tam však i dnes přežívají legendy, jak se
přesvědčíte třeba při procházce kouzelným lesem Brocéliande, kde kdysi prodlíval král Artuš a jeho družina a kde druidové prováděli své obětní obřady. Rovněž menhiry a dolmeny mají skrytou moc: přitiskne-li žena břicho k nakloněnému kameni, jistojistě otěhotní,
spočítá-li kameny u dolmenu „Roche-aux-Fées“, odhalí svatební úmysly svého milého.
Bretonské národní hnutí, volající po nezávislosti Bretaně, nachází v současné době stále více přívrženců. Mnohý nacionalista dosud nepřekonal konec samostatné Bretaně r. 1532
a její připojení k francouzskému státu. Téměř půl milionu Bretonců hovoří svou vlastní řečí, zcela nepříbuznou s francouzštinou. Existují bretonské knihy, básně, v poslední době také mladá populární hudba. Rovněž při oslavách zůstávají Bretonci mezi sebou a drží
pospolu. Směrovky, ukazující cestu k místu, kde se koná tradiční bretonský taneční večer „Fest-noz“, bývají prý umístěny tak rafinovaně, že je neobjeví žádný Francouz.
