Antologie představuje Otokara Březinu - jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie - prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka
vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 1896-1968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků. Jejich časové a obsahové vymezení je dáno vnějšími okolnostmi, analogicky k rozhodnutí vstoupit volbou textů i do širokého pole březinovských
textů, jež mají převážně povahu spíše příležitostnou, vyznavačskou, ba obdivnou. První blok sleduje období 1895-1903, tedy kritický ohlas provázející vydání pěti Březinových básnických cyklů (1895-1901) a knihy esejů Hudba pramenů (1903). Jádrem druhého bloku jsou
texty napsané u příležitosti Březinových čtyřicátin (1908) a prvního souborného vydání Březinových básnických spisů v roce 1913. Třetí blok tvoří stati Otokara Fischera (1918) a Arna Nováka (1919), vzniklé jednak u příležitosti Březinových padesátin (1918), a tedy
krátce před koncem první světové války, jednak v dotyku s vyhlášením samostatné Československé republiky. Rámec čtvrtého bloku tvoří Březinovy šedesátiny v desátém roce republiky, provázené udělením tzv. velké Státní ceny, setkáním s T. G. Masarykem v Jaroměřicích
nad Rokytnou (13. 6. 1928) a dalšími oslavami básníkova jubilea. Pátý blok obsahuje vybrané reakce na Březinovo úmrtí a následující šestý blok polemiky týkající se Březinova "obrazu", především v provokativním Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931), a
další texty o Březinovi z třicátých let. Závěrečný sedmý blok v trojici článků z let 1949-1968 naznačuje poválečné fasety rozumění Březinovu dílu.
