U kolejí

Co ve své zemi zanechává ten, jenž z ní odchází? A co v ní nachází ten, jenž se vrací? Z vyhnanství či z dospělosti se člověk vrací na místo, kde se odehrála minulost, do země, jež je stále stejná. Nevinný pohled dítěte a moudrost člověka, který mnoho zažil a viděl, aniž se hnul z místa, se proplétají se zmařenými sny, s dalekou válkou, která probleskne v jediném obrazu: zranění vojáci ve vlaku.

Tyto povídky, které Tizón napsal v letech 1958 a 1959, byly poprvé publikovány v roce 1960 v Mexiku. Všudypřítomný prvek a zároveň metaforu v nich představuje vlak, který je symbolem prchavé vize zanikajícího světa i příslibem cesty do daleka a stejně jako Tizónova próza utváří spojnici mezi dvěma světy a kulturami.

V emotivní předmluvě sám autor přiznává, že v této knize se nachází "jádro téměř celého mého pozdějšího díla, jež pojednává o čase, cestě, vyhnanství a návratu - má Odysseova jizva".