Zikmund Lucemburský byl druhorozený
syn císaře Karla IV., římský
král a císař, jehož skráně zdobily
také uherská a česká královská koruna.
Téměř půlstoletí patřil k největším
a nejúspěšnějším vládcům
pozdního středověku a
především
v Německu a Maďarsku jej považují
za jednoho z nejvýznamnějších
panovníků. Vyřešil dlouhé papežské
schizma, usiloval o reformu církve, prováděl skutečně evropskou
politiku, posílil postavení římské říše i jejího vládce a
nakonec
dosáhl i usmíření katolické církve s husitskou. V Čechách se naopak
vždy těšil pověsti „lišky ryšavé“, která mnohokrát oklamala
a podvedla svého bratra Václava IV., vylákala do Kostnice
a nechala upálit Jana Husa a vedla proti husitům dlouhé
a kruté
války, které zcela zdevastovaly zemi. Ani poté, co skutečně usedl
v roce 1436 na český královský trůn, neprojevil se jako panovník,
jemuž skutečně leží na srdci blaho a prospěch jeho země.
Už současníci charakterizovali Zikmunda Lucemburského
jako
„muže dvou tváří“, který vždy sledoval především vlastní prospěch
a neváhal lhát i podvádět, ale byl také schopný kompromisu
a po svém otci mistrem diplomacie. Stal se tak v mnoha směrech
jeho důstojným pokračovatelem a jako první přišel s
ideou
vytvoření „podunajské monarchie“ z českých, rakouských a uherských
zemí, která se stane účinnou hrází proti osmanským výbojům
i proti odstředivým tendencím v německých oblastech.
V mnohém tak předběhl svou dobu – možná právě proto byl a
je
stejně nekriticky obdivován a veleben jako odsuzován a pomlouván…
