„Jako by kdosi vypnul velmi jemnou, / téměř neznatelnou tkaninu / mezi nás a psaná slova,“ píše Iva Jakimiv a po této jemné, takřka neznatelné tkanině – a někdy snad i mimo ni a za ni – nás vede. Prostor, v němž se ocitáme, je prostorem určitým způsobem sevřeným:
básně jako by byly napsány v jednom čase a místě, jako by prýštily z jedné životní situace – ale přitom je zcela samozřejmě a přirozeně zasazený v krajině, v živlech i ve městě. Tato ucelenost a zaokrouhlenost sbírky, spolu s čistým tónem, který charakterizuje její
dikci, vytváří nevšední čtenářský zážitek. Jednotlivé obrazy a metafory se nesnaží o povinné novátorství, jak toho někdy býváme v mladé poezii svědky. V kontextu současné české poezie nemůžeme autorku zařadit do určité skupiny, k tomu či onomu zavedenému způsobu
psaní, což chápu jako pozitivum. Zde slyšíme svébytný hlas, mající svou poetiku – jistě a zřetelně poučenou z četby, ale přesto nezaměnitelnou: tento „čistý tón“ si nespleteme s jiným.
