Během 17. století se zásadně proměnily představy o povaze a velikosti univerza. Relativně malý geocentrický kosmos novověká věda nahradila nepředstavitelně velkým vesmírem, v němž byla odstraněna teleologie přírody i hierarchie fyzikální vznešenosti. Změnily se názory na
velikost i význam a postavení Země ve vesmíru. Odhady vzdálenosti nejbližších hvězd se během 17. století zvětšily milionkrát. Tato kniha se snaží představit, jaké důsledky měly tyto nové koncepce pro uvažování o postavení člověka v tak velkém vesmíru. Člověk přestal
být chápán jako ústřední prvek kosmu, k němuž se všechno upíná. Barokní vědci považovali za ústřední prvek nezměrného univerza Boha, jehož atributy se podle nich odrážejí v uspořádání vesmíru. Člověk jakožto racionální bytost zůstává privilegovaným stvořením,
protože díky svému poznání dokáže v materiálním vesmíru rozpoznat stopy Stvořitele a vzdát mu hold. Podobné chvály Boha jsou schopné i další racionální bytosti obývající vesmír. Novověký člověk tak není ztracen v nezměrném kosmu. Ve skutečnosti vesmír kypí
racionálním životem, jehož nositelé se vzájemně pozorují dalekohledy. Vesmír není děsivou prázdnotou, ale představuje především poznávací výzvu a probouzí v lidech a dalších bytostech zvědavost, která vede k rozšiřování vědeckého poznání a popření omylů.
Poznávaní vesmíru a realistické zhodnocení lidského postavení v něm tedy nebylo šokem a nevyvolávalo zděšení. Ve skutečnosti bylo pochopení lidské nepatrnosti ve vesmíru vykládáno jako osvobození člověka ze zajetí sebestředných předsudků a naivních pověr.
