Dvanáct tematicky různorodých povídek spojuje styl prolínající rovinu reality a imaginace a často až surreálná představivost, pohybující se na hranici snu a skutečnosti. Sen, a konkrétně trýznivé sny emigrantů jsou tak výchozím bodem uměleckého vyjádření zážitků a
reflexí autorů, pro něž se rok 1968, a zvláště vpád vojsk Varšavské smlouvy, stal traumatem, s nímž se vyrovnávali v metaforické podobě. Emigrace je zde zpodobňována jako niterná skutečnost a zkušenost. Všechny povídky vynikají propracovanou formální stránkou, depresivní
imaginativností a až expresivní úsporností a čistotou výrazu. Často připomínají scénář, ve kterém jsou podrobně rozepsány všechny záběry, i s označením ústředního bodu, na který je zaostřena kamera. Ambivalentnost pojmu domova, který zde nefunguje pouze jako symbol
štěstí, přispívá k budování pochmurné a hutné atmosféry, prostoupené pocity strachu, nicoty a odcizení. Dům a domov se tak v Kloboukových povídkách stávají místem, které odpuzuje a v němž na člověka mohou čekat nebezpečné pasti.
