Protože Zdeněk Grmolec (nar. 1947) ve svých nejstarších povídkách psal o vinobraních a zabijačkách, pasovali jej po vydání prvotiny (vyšla v Československém spisovateli na podzim hektického roku 1989) málem na folkloristu. Brzy se však ukázalo, že venkov je pro něj prostorem,
ve kterém lze ukázat mnohem víc — mizení podstatného z člověka i z dějin. Později, v devadesátých letech, jako by se autor vydal ve stopách nejsžíravějšího moravského meziválečného expresionisty Hermanna Ungara. Jako by ve shodě s ním uvěřil, že je-li život
strašnější, než většina z nás tuší, zbývá aspoň naděje zburcovat čtenáře ze spánku šokem. Anebo je tou největší moudrostí se z celé té životní vřavy stáhnout? Oči Grmolcových postav se pravidelně stočí do kleneb a kopulí barokních kostelů, autorem tolik
milovaných. Pokud zklame tradice i současnost, říká autor, člověku stále zbývá možnost hledět vzhůru.Výbor z díla zralého prozaika, jehož povídky a novely prozatím zůstávaly nenápadně rozesety v antologiích a časopisech, bude pro čtenáře, zvláště ty, kteří si
oblíbili českou beletrii, jistě příjemným překvapením.
