České sociální vědy prošly, podobně jako jiné vědní obory, třemi exilovými vlnami - po okupaci Československa v roce 1939, po nástupu komunistického režimu v roce 1948 a po ustavení tzv. normalizace jako důsledku vojenské intervence do obrodného procesu v roce 1968. V knize
jsou zastoupeny jen dvě exilové vlny - poúnorová a "normalizační". Kniha ukazuje na základě osobních rozhovorů, případně publikovaných interview, jak se nucení běženci vyrovnávali s novým prostředím, jak byli přijati a jak postupně dosahovali akademických, případně
expertizních pozic na univerzitách a dalších pracovištích. Publikace je založena především na dvou základních "stavebních kamenech" - na vlastních výpovědích českých exilových sociálních vědců (nejen sociologů, ale i některých historiků a politologů), které reprodukují
poměrně věrně dobové ovzduší, a na ukázkách z jejich děl, jak z dob předexilových, tak z dob strávených v zahraničí. Publikace snad vhodně doplňuje dosud vydané knihy o českém exilu, protože speciální pozornost sociálním vědám zatím věnována nebyla. V tomto ohledu chce
být kniha prvním vykročením na cestě k úplnějšímu poznání vývoje české sociologie, z níž exil nelze vyloučit. Vychází mimo ediční řady.
