Jméno Borise Vyšeslavceva (1877-1954) je českému čtenáři známé nedlouho, ač je tento filosof dnes považován za "jednu z nejzářivějších hvězd v plejádě ruských náboženských filosofů". Vystudoval práva a přednášel na Moskevské univerzitě dějiny politických učení,
přitáhla ho však filosofie. Byl dialektikem platónsko-hegelovského zaměření, představitel novokantovství. Po roce 1922 byl vypovězen ze země, pobýval pak v Berlíně, kde se seznámil s C. G. Jungem, poté v Paříži a v závěru života se usadil v Ženevě. Ideově a eticky
zformován v bouřlivé době závažných společenských konfliktů a zásadních přeměn, soustředil svou pozornost na problematiku mravní odpovědnosti za osudy humanistických hodnot a na krizi kultury, chápanou jako vyjádření vztahu člověka ke světu, přírodě, víře, vědě,
technice a umění. Mgr. Dagmar Demjančuková ze Západočeské univerzity v Plzni se podjala nelehkého úkolu: přiblížit svou studií principy a stěžejní myšlenky Vyšeslavcevovy filosofie a souběžně analyzovat duchovní kvas v Rusku 20. století a vztah ruské inteligence k evropské
kultuře.
