Uvažujeme-li o vývoji západní teorie dramatu od Aristotela k moderním autorům, mohli bychom ji nejstručněji charakterizovat heslem 'Od metafyziky k technice'. Vrcholu dosahuje tento vývoj v 19. století ve Freytagově Technice dramatu a v proslulých Poltiho Třiceti šesti dramatických
situacích. Právě posledně jmenovaný spis se stává pro Júlia Gajdoše východiskem ke sledování dalšího (moderního i postmoderního) vývoje a možných perspektiv vyjádřených otázkou 'Má ještě vůbec smysl pěstovat teorii dramatu?' Při sledování dvou linií teorie dramatu, z
nichž jednu by bylo možné nazvat scientistickou, příp. noetickou, a druhou antropologickou, příp. ontologickou, je pro něho totiž klíčovým pojmem právě 'situace' a vztahy různých teorií k ní. Je to přece právě situace, která spojuje jak drama v divadle s dramatem ve světě a v
životě, tak také teorii dramatu s teorií divadla, ba samo drama s divadlem, které nechce a nemůže být pouhou ilustrací psaného textu. Autor, jak sám píše v závěru své studie, tedy "z hlediska jednoho - […] ovšem klíčového - pojmu dramatické situace poukázal na některé
poznatky i omyly v teorii dramatu, ke kterým se dospívalo v průběhu posledních dvou století, a rovněž na současná východiska české teorie, a to také té její linie, která je na rozdíl od strukturalistů za hranicemi poměrně neznámá, přestože by se pro evropské teoretické
myšlení o dramatu a divadle mohla stát důležitým podnětem", zejména díky komplexnosti svého pohledu.
