Alena Nádvorníková je mnohostranná osobnost, v českém, dokonce pražském kontextu nikoliv neznámá; pořád ale méně známá, než si zaslouží. Od začátku 70. let se podílí na aktivitách československé surrealistické skupiny (Vratislav Effenberger, Emila Medková, Jan
Švankmajer aj.). V oblasti teorie umění se věnuje surrealismu a art brut. Od roku 1994 vydala sedm básnických sbírek. Je zastoupena ve významných antologiích moderní české poesie. Její kresby jsou v majetku Moravské galerie v Brně, Muzea umění v Olomouci, Alšovy jihočeské
galerie v Hluboké nad Vltavou a Národní galerie v Praze.
V poslední době píše krátké, absurdní sentence ("přejatá slova") a také hravé, nelogické snové věty a slova, "polospící básně" psané rukou (černá a červená tuš), které kombinuje se stejně barevnými
rychlými kresbami, velmi příbuznými s kresbami na zdech kolem sebe. Autorčina láska k Flaubertovi, Kafkovi, Apollinairovi, Bretonovi, Soupaultovi, Kandinskemu, Massonovi a Michauxovi se nezapře, nijak je však nenapodobuje a nekopíruje. Kniha Aleny Nádvorníkové Kresbobásně dnes spojuje
v jednom svazku poezii a výtvarný projev. Vedle vlastních kresbobásní (termín je autorčin) zde čtenáři naleznou i její nové básně a kresby samostatné. Rámec svazku tvoří unikátní detaily kreseb z autorčina pražského bytu, jež vznikaly na jeho zdech a předmětech postupně od
počátku 90. let dosud. Stěny svého bytu pokrývá autorka sítí velmi neobvyklých nefigurativních kreseb, spontánních, automatických, jež se značnou dávkou imaginace a smyslu pro analogii (velmi surrealistické hodnoty) propojují se zavěšenými, často překreslenými, výtvory
svými i jiných autorů. Vzniklý mikroskvět, vibrující, ironicky humorný (a sebeironický), vytváří pozoruhodné a inspirativní prostředí, které nemá obdobu.
