Mezi lety 1947-1960 se v americkém filmovém průmyslu uplatňovala politika zakazující zaměstnávání členů či sympatizantů Komunistické strany Spojených států amerických. Tato praktika se označuje jako tzv. černá listina (blacklist).
K jejímu ustavení došlo na přelomu
čtyřicátých a padesátých let na základě několika kol vyšetřování Výborem pro neamerickou činnost Sněmovny reprezentantů Spojených států amerických. Jedinci, kteří během výslechů odmítli spolupracovat, nebo byli v jejich rámci uvedeni jako tzv. "rudí", se pro Hollywood
stali díky dobové atmosféře nepohodlnými, a proto s nimi studioví bossové rozvázali pracovní kontrakty.
Černou listinu lze sice považovat za úzce zaměřenou problematiku, jejím prostřednictvím je ale možné sledovat řadu obecnějších jevů existujících ve Spojených
státech. Předně jde o přístup federálních autorit k menšině otevřeně se hlásící k podpoře aktuálního nepřítele číslo jedna - Sovětského svazu. Dále blacklist nabízí vhled do fungování domácí kinematografie a jejích četných specifik vycházejících z tamějších
kulturních stereotypů.
Sonda do světa rudých pak odhaluje paradoxy hollywoodského i amerického komunismu. A konečně rozkol ve zpětné interpretaci celé této kauzy, který se odvíjí od uznání oprávněnosti paradigmatu o "čarodějnících" a "inkvizitorech", poměrně přesně
reflektuje rozštěpení politicky aktivní veřejnosti do liberálního a konzervativního tábora, což platí také pro historiografii.
