Autor ve své poezii zachovává svoji typickou říznost a řezavost, jistým překvapením mohou být v tomto sousedství básně blížící se standardní podobě "běžné" lyriky. Nezaujímají však v daném souboru dominantní pozici. Zůstává i Holubova typická distance od
sdělovaného, kdy autor často nenapovídá čtenáři, jak má vlastně daný text číst. Ironie někdy kolísá doslova verš od verše, takže někdy není na první pohled zřejmé, "jak to autor vlastně myslel". Některé pasáže mohou pro velké množství navrstvených aluzí vyznít snad
i poněkud literátsky, obdobně ambivalentní se někomu může (ale nemusí) jevit i evidentní fascinace ruskou kulturou. Ryze formální vytříbenost je už vlastně u Holuba dávno normou, nicméně se dá konstatovat, že potenciálnímu nebezpečí manýrismu se sbírka vcelku úspěšně
vyhýbá, čemuž napomáhá i pestrá variabilita jednotlivých básní pohybujících se v rozměrech od krátkého čtyřverší až do rozsahu 56-ti veršů.
