Druhá sbírka Radka Glabazni signalizuje úkrok od poetiky jeho dvojjazyčné prvotiny "Teď ještě hlavou o střepy", kde autor hledal inspiraci zejména v místech spojených s jeho oblíbenými literárními postavami a tvůrci. Díky těmto přiznaným asociacím sbírka mířila spíše k
"poučenému" publiku, což je přístup, který autor ve své druhé básnické knize zcela opouští.
Tematicky sevřený soubor textů citlivě zaznamenává novodobé posuny ve vnímání a fungování rodiny. Uvědomuje si znejasnění dříve ostrých kontur otcovské role, s nadhledem
přiznává ústup z pozice tzv. "hlavy rodiny". Dokumentuje stereotypy každodennosti, přiznává vlastní pohodlnost i ztrátu "životní iniciativy" v souvislosti s hlásícím se středním věkem. Sbírka však není svědectvím o prožívané krizi - spíše konstatuje, že náš život se
sice stal pouhou ozvěnou let minulých, na oplátku jsme však (snad) konečně nalezli jeho smysl: zanechali jsme ve světě vlastní "ozvěnu" v podobě dětí, životní energii jsme předali do další generace.
Název Reverb (angl. "ozvěna") tak neodkazuje jen do anglicky mluvícího
prostředí, v němž se autor profesně pohybuje, nýbrž stává se zde nosnou metaforou.
