Morova kniha stojí na počátku anglické literární tradice, podle níž se věci vážné a důležité říkají s vtipem a humorem, někdy břitce satiricky, někdy opět s úsměvným pohledem na projednávanou věc. V nové době jsou nejvýraznějšími zástupci této linie G. K.
Chesterton a G. B. Shaw.
Je to kniha vpravdě renesanční a humanistická nejen onou charakteristickou směsí antické filozofie, umění a rétoriky, s celou základnou učení Kristova v teorii i praxi, učení, vůči němuž ovšem stojí někdy ve zdánlivém rozporu. Nový duch
se tu v oblasti filozofie a umění přenesl na území sociální. Poznané pravdy nebo hypotézy jsou tu namnoze zaobaleny v mnoha beletristických poznámkách a podrobnostech, které mají jednak učinit hlavní myšlenky stravitelnějšími, jednak poskytnout autorovi možnost obrany. Proto
také píše Erasmovi v listopadu 1516, když se mu zřejmě dostalo řady příznivých posudků, že si již připadá jako doživotní vládce svých utopijských: „Jako bych si již vykračoval ověnčen oním vznešeným diadémem obilí, v hávu františkánském, s ctihodným žezlem z
hrstky klasů. Prodlel jsem příliš často u tohoto nejsladšího snu, ale nadcházející jitřenka mně ubožákovi sen rozptýlila, svrhla mne z knížecího trůnu a volá zpět do mé roboty, to jest k soudu.
