Dvacáté století bylo epochou technického pokroku, kulturního rozkvětu a nebývalých vědeckých objevů, které posunuly lidstvo z věku páry do éry dobývání vesmíru, jaderné energie a globální konektivity. Člověk se během něj z velké části osvobodil od nemocí a hladu –
a přesto to bylo i století, v němž se tím nejdestruktivnějším způsobem projevily temné stránky lidské povahy. Nikdy předtím nezískala ideologie takovou moc nad jednotlivcem, nikdy předtím nebyly miliony lidí s tak strojovou systematičností vyvražďovány v koncentračních
táborech, gulazích a na bojištích po celém světě. br Tento paradox – že století osvícení a humanity přineslo zároveň genocidu a masové vyhlazování – zůstává jedním z nejbolestnějších rysů moderní historie. Ale dějiny nejsou jen souborem dat a faktů. Jsou to i
příběhy lidí, kteří žili, rozhodovali se a nesli důsledky svých činů. Některé kontext doby dovedl k hrdinství, jiným umožnil naplno projevit jejich zvrácenost. br br Tato kniha je pokusem o anatomii nejen zla, ale i naděje. Snaží se porozumět těm, kteří se stali nástroji
totalitních zločinů, i těm, kteří se jim vzepřeli. Nejde o knihu o vůdcích, ideologiích či politických systémech, ale o obyčejných lidech – třeba o těch, kteří zavírali dveře plynových komor, podepisovali rozsudky smrti, stříleli vězně do týla – a večer se vraceli ke
svým rodinám. A také o těch, kteří riskovali vše, aby zachránili druhé, o těch, kteří odmítli jen přihlížet a mlčet a dokázali neztratit svou lidskost v nelidské době. br br Pochopit psychologii a motivace těchto lidí – jedněch i druhých – znamená pochopit nejen
mechanismy zla, ale i prameny tiché odvahy, empatie a soucitu, které ani zlo nedokázalo uhasit. Možná právě v této tenké hranici mezi temnotou a světlem se skrývá pravé poznání o člověku – i o nás samotných.
