Rybí krev

Románem Rybí krev pokračuje Jiří Hájíček ve své linii venkovských próz (povídkový soubor Dřevěný nůž, novela Zloději zelených koní a román Selský baroko) a zavádí nás tentokrát na jihočeský venkov na přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století.

Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak — na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, je odhodlaná ptát se sama sebe i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat v životě pořádek, konečně uzavřít staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává se svým otcem, bratrem a kamarádkami z dětství.

Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, autor dál zkoumá českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysídlování a bourání obcí, aby na jejich místě mohla stát jaderná elektrárna, se zdá veskrze současné a nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, například kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech.
Rybí krev však není nějakým „zeleným románem“, je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.