Ve sbírce SLOVA se Petr Švácha vrací k samotné podstatě poezie - k víře v řeč jako v poslední útočiště člověka. Dvojdílná kompozice knihy sleduje cestu od intimního, hudebně laděného vyznání k civilizační meditaci o vině, odpovědnosti a paměti. Autor mistrně
propojuje osobní zkušenost s kulturními odkazy: vedle Menuhina, Moneta či Senecy se objevují obrazy každodennosti, ticha i úzkosti dnešní doby. Jazyk zůstává přesný, rytmický a ztišený, verše dýchají pokorou i ironií. SLOVA jsou knihou pozdní zralosti - bilancí, ale i vírou v
sílu poezie, která přes všechen hluk světa dokáže pojmenovat to nejpodstatnější. "Slova nelžou - lže mluvčí," píše Švácha, a tím zároveň vymezuje své místo: básník jako svědek pravdy, která se nevnucuje, ale trvá. Šváchova sbírka je knihou pro dobu, která zapomněla
naslouchat. Připomíná, že slovo, jakkoli zraněné, je stále schopné léčit.
