Kniha je monografickou studií životní dráhy Émila Benvenista (1902-1977) skrze pojem smyslu (sens).
Za použití metodologických postojů vyvinutých K. Koernerem se věnuje teoretickým východiskům Benvenistova myšlení v pařížské škole (A. Meillet a M. Bréal), pražské
škole (R. Jakobson a V. Skalička) a kodaňské škole (texty z roku 1939). Následně se věnuje Benvenistovu konceptu lingvistiky promluvy (discours) a souvisejícím pojmům "sémiotika a sémantika", resp. "sémiotické a sémantické" (le/la sémiotique, sémantique), "vypovídání"
(énonciation), "přivlastnění" (appropriation) a "hierarchie systémů" jako místa, kde se smysl rodí.
Jsou rozlišeny dva významy pojmu smyslu a upozorňuje se na problémy vzniklé z jejich konfuze. Na základě zkoumání rukopisných a archivních zdrojů je dále zkoumán vliv L.
Hjelmsleva, R. Jakobsona, J. L. Austina, Ch. S. Peirce a V. Skaličky na Émila Benvenista.
Reflexe identity v čase ve francouzském myšlení je použita jako východisko pro studii podobností mezi myšlením É. Benvenista a J. Derridy, zejména vzhledem k pojmu écriture.
Krátká
studie Benvenistova významu pro "strukturální analýzu vyprávění" (R. Barthes, T. Todorov) ukazuje jeho význam v dějinách francouzského strukturalismu.
