Hlavou mi běží stále dokola ta stejná otázka: Jak se to mohlo stát?V prázdném domě, kde jsem se vdávala, ke kterému jsme přistavovali, protože jsem měla víc dětí než ložnic, jsem byla nyní úplně sama. Bylo mi skoro padesát. Manžel, o kterém jsem byla přesvědčená, že
je mojí životní láskou, mě podvedl, a pak se rozhodl, že nechce dál pracovat na zachování našeho manželství. Moje děti se mnou nemluví: žádné telefonáty k narozeninám, žádné textovky s přáním k Vánocům. Nic. Jejich táta – kamarád, na kterého jsem se mohla dlouhé roky
spolehnout – zmizel z mého života. Kariéra, kterou jsem pracně budovala od chvíle, kdy jsem se v šestnácti letech odstěhovala od mámy, uvízla na mrtvém bodě, nebo možná dočista skončila. Všechno, k čemu jsem měla nějaký vztah – a dokonce i moje zdraví –, mě opustilo.
Trápily mě nesnesitelné migrény a děsivě rychle jsem ztrácela váhu. Vypadala jsem tak, jak jsem se cítila: zničeně.Copak tohle je život? přemítala jsem. Protože jestli ano, mám toho dost. Nechápu, co tu vlastně dělám.
