Život na Šumavě a v Pošumaví nebyl nikdy jednoduchý. Zvlášť když s kantořinou začínáte těsně po únoru 1948. Historie českého pohraničí očima českého kantora. Vladislav Taubenhansl je skvělý vypravěč. A tak si klidně můžete představit, že sedíte útulné
šumavské světnici, pijete kafíčko, ukusujete buchtu a posloucháte. O dětství na venkově vypráví s laskavým poláčkovsko-svěrákovským humorem, ale zamrazí vás, když malý vášnivý radioamatér sestaví rádio a poslouchá za války Londýn. Studia na učitelském ústavu vám zas
připomenou „študáky a kantory“. Absolvuje na prahu 50. let, a je jako čerstvý kantor bez závazků přemisťován ze štace na štaci, tam, kam se starým bardům nechce, odkud bylo vyhnáno původní německé obyvatelstvo a nastěhování noví obyvatelé z východního Slovenska.
Učitelování v pohraničí přeruší na dva roky vojna, ani zde není o absurdní situace nouze. Po vojně se chce věnovat jen dětem, ale jsou 50. léta a hloupí funkcionáři mu otravují život Vladislav Taubenhansl si ale nestěžuje, vypráví s nadhledem. Blbost všemožných orgánů
kompenzuje radostí z dětí a svými zájmy. Měl to životní štěstí, že práce pro něj byla koníčkem. Měl neuvěřitelně široký rozhled od hudby, přes fyziku, matematiku, radioamatérství až po rybaření. Děti ho proto milovaly. Jednoduše byl to docela obyčejný KANTOR!
