Julius Zeyer byl ve své době vnímán jako romantik, snílek, samotář. Ve společenských stycích byl plachý a podobně nepodbízivá byla i jeho díla, jež od počátku vzbuzovala pozornost náročnějších čtenářů a čtenářek. Čtení o Juliu Zeyerovi mapuje formování obrazu
Zeyerova díla v rozpravě vedené v časovém úseku od poloviny sedmdesátých let 19. století do čtyřicátých let 20. století, se zaměřením na literární kritiku a kulturní publicistiku. První tři oddíly výboru ukazují, jak se o Zeyerově díle soudilo za jeho života, další tři
jsou věnovány recepci posmrtné. K rozborům a úvahám přitahovala Zeyerova díla od počátku nejvýznamnější spisovatele a žurnalisty (J. Neruda, S. Čech, J. Vrchlický, J. V. Sládek, H. G. Schauer aj.). V závěru 19. století vyvstala potřeba souhrnné charakteristiky, bilancování
Zeyerova díla jako celku (F. X. Šalda, F. V. Krejčí) a určení jeho významu v kontextu rozvíjejícího se modernismu (J. Karásek ze Lvovic, A. Procházka). V kontextu vlny nekrologů se ozřejmovaly kontury zahraniční recepce Zeyerova díla (Z. Przesmycki, C. Hoffmann), následné
polemické výpady (J. S. Machar, S. K. Neumann) vedly k novému zhodnocování Zeyerových tvůrčích východisek a výsledků (M. Marten), mezi nimiž dominovalo téma Zeyerem mistrovsky ovládnutého žánru obnoveného obrazu (T. Vodička, J. Zahradníček). Určující pro posmrtnou recepci
byl také svazek shrnující v rámci sebraných spisů Zeyerovy lyrické básně. Autor nahlížený za svého života jako prozaik a dramatik se napříč eseji M. Martena, A. Nováka a F. X. Šaldy nově vyjevuje jako jeden z vrcholů české lyriky, situovaný mezi Máchou a Březinou. Tento
málo uvědomovaný zvrat v ohlasu Zeyerovy tvorby antologie symbolicky podtrhuje ukázkami lyrických veršů, v nichž svůj vztah k Zeyerovu dílu formulovali J. Vrchlický, I. Geisslová, M. Součková aj.
