Irvin D. Yalom celý svůj profesní život strávil zkoumáním života druhých lidí. Ve svých vzpomínkách obrací své terapeutické oko na sebe samého. Svůj příběh začíná jednou noční můrou: Je mu dvanáct a jede na kole podél domu, kde bydlí dívka s výrazným akné. Tak
jako každé ráno na ni ve snaze se s ní skamarádit volá: „Ahoj, Beďarko!“ Ale dívčin otec mu ve snu vysvětluje, že tenhle pozdrav dívku zraňuje. V Yalomovi se tehdy zrodila empatie.Tato kniha není pouhým popisem jednoho života. Yalom se v ní vrací ke svým klientům a ke
knihám, které napsal. Důležité jsou ale hlavně vztahy, které prožil a prožívá. Mluví v ní o své ženě, s níž se seznámil díky tomu, že ho jeho kamarád vtáhl do okna domu, kde se konala party její rodiny, a s níž žije více než 65 let. Vrací se k různým cestám, které
se svou ženou uskutečnil, ať už to byly líbánky, na kterých si půjčili starou Vespu a projeli Francii, nebo cesta na Bali, kterou oslavili, že jejich nejmladší dítě odešlo z domu. Reflektuje svůj život i svou práci, smutně mluví o rozpadu manželství svých dětí a o tom, jak s
Marylin budovali svůj vztah a překonali různé krizové momenty. Jeho kniha je také vzpomínkami oboru. Zmiňuje v ní řadu významných psychologů, s nimiž se setkal a spolupracoval, a také své kolegy, od nichž se i dnes učí novým přístupům. Se čtenářem se loučí jako starý
muž, který bere občasné výpadky paměti jako jistou výhodu. Knihy, na které pozapomněl, si může přečíst znovu.Irvin D. Yalom je emeritním profesorem psychiatrie na Stanfordově univerzitě. V Portále vyšly jeho knihy Lži na pohovce, Existenciální psychoterapie, Když Nietzsche
plakal, Máma a smysl života, Chvála psychoterapie, Láska a její kat, Každý den o trochu blíž, Léčba Schopenhauerem, Problém Spinoza a Hovory k sobě. V časopise Psychologie dnes vyšla jeho povídka Volám policii.
