Monografie o České pravoslavné církvi se věnuje doposud málo probádanému období let 1938-1945.
Pravoslavní "Gorazdova směru" patřili v české společnosti početně spíše k církevním popelkám. Přesto se dokázali nesmazatelně zapsat do dějin protinacistického
odboje. Míra perzekuce, která postihla věřící této církve po odhalení sedmi československých parašutistů v pravoslavném chrámu v Resslově ulici v Praze, byla nebývalá. Dne 3. září 1942 byli kaplan Vladimír Petřek, předseda sboru starších pražské církevní obce Jan
Sonnevend, farář Alois Václav Čikl a vladyka Gorazd stanným soudem odsouzeni k trestu smrti. Mezi zadrženými se ocitly další pravoslavné rodiny, jejichž členové později našli smrt v mauthausenském podzemním bunkru.
Publikace se toto hojně studované téma snaží nahlížet
komplexnějším pohledem, který odkrývá i dosud téměř neznámou kapitolu proněmecké kolaborace jednotlivců z řad duchovních České pravoslavné církve.
Vypjaté období let 1938-1945 však před nás staví řadu dalších otázek, které jsou s existencí této církve
spojeny: Jak probíhaly "námluvy" o její přičlenění pod správu berlínského a německého arcibiskupa Serafima? Jaké další bolesti musela překonávat? Do jaké míry byla nacistickou perzekucí postižena její laická část? Kolik pravoslavných věřících bylo nuceně nasazeno po
rozpuštění církve? Na všechny tyto otázky se autor snaží najít odpovědi. Součástí obrazově bohatě vypravené monografie jsou biografické medailony duchovních podílejících se na správě církevních obcí i vybraných perzekvovaných laiků České pravoslavné církve.
Závěrečná část knihy obsahuje soubor 35 dosud převážně nepublikovaných dokumentů.
