Kniha pojednává o čtyřech marxisticko-leninských historiografiích ve třech zemích reálného socialismu: v Polsku, Československu a Německé demokratické republice. Autor svůj výklad neomezuje jen na prudké změny, ke kterým v nich docházelo, ale zajímá ho především otázka
tradice národní historiografie. Udržuje si odstup od revolučních manifestů i návrhů institucionálních a metodologických změn a spíše si klade otázky: Jaký vztah měli čeští, slovenští, polští a východoněmečtí historici, označující sami sebe za marxisty, k dominantním
národním diskurzům o minulosti? Nakolik dokázali romantické schéma národních dějin podrobit marxistické reinterpretaci? Když dnes sledujeme, jak se v prostředí střední a východní Evropy formuje historická politika a jaké memory wars se zde svádějí (Česko nevyjímaje), měli
bychom znát dějiny tohoto nejodvážnějšího a nejdůsledněji realizovaného pokusu o ovládnutí minulosti. Už jen proto, abychom poznali, kdy nás tato minulost začne dohánět.
